středa 8. dubna 2015


Leadrem? Nejdříve sám sobě.
 

                Poslední dobou se spousta lidí nazývá leadry. Lidmi, kteří určitým způsobem vedou ostatní. Co mi však není úplně jasné, je fakt, že spousta z nich o tom pouze mluví, ale ve skutečnosti se tak nechovají. A když ano, tak jenom před ostatními, ale sami sobě leadry ve svém volném čase nejsou. Alespoň jejich chování mimo dosah práce o tom vypovídá. Potom je tedy opravdu zavádějící samotný význam tohoto anglicismu. Lidé jsou zmatení, neví, co si pod tímto pojmem představit. Já se jim ani nedivím. Osobně znám spoustu lidí, co se za leadry považují, ale jejich chování je na míle vzdálené pravému významu slova. Na druhou stranu jsou zde tací, kteří to o sobě netvrdí nebo o tom ani neví, ale toho pomyslného ducha správného leadra v sobě mají.  Co by tedy měl mít pravý leadr za vlastnosti, charakter, přístup, aby se jím opravdu mohl nazývat?
„Chcete-li vybudovat podnik, vybudujte nejdříve sebe.“
Ano, tento citát od Tomáše Bati mluví za vše. Základem je, naučit se řídit sám sebe. Mít pevnou vůli, odhodlání, vytrvalost. Když se člověk do něčeho pustí, měl by mít tolik sebedisciplíny, aby byl ochoten věc dotáhnout do konce, ovládat se, mít nad sebou „pevnou ruku“. Někdo by si nyní mohl myslet, že vše stahuji pouze na klasický obchod, firmy apod., ale toto se dle mého názoru týká naprosto všeho. Ať už se člověk nadchne pro sport, divadlo, hudební nástroj, změnu stravy či cokoliv jiného, pouze jeho disciplína odhalí to, jak vážně to doopravdy myslí. Jestliže si člověk pořídí permanentku do posilovny, základem úspěchu je, chodit tam. Kolikrát má člověk za sebou perný den, nemá dobrou náladu, přirozeně ho to tedy láká, nejít tam. Ale může potom člověk čekat nějaké výsledky? Těžko. Stejné je to s výživou, trendem posledních pár let. Spousta lidí má dokonale propracované jídelníčky, vědí, co by správně měli jíst. Ale jak velké procento lidí to doopravdy dodržuje? Ne každý má natolik silnou vůli, aby byl ochoten udělat jistou změnu, posunout se. V tom případě takovýmto lidem žádný výživový poradce ani super program nepomůže. Je to o lidech samotných. Proto základem úspěchu každého leadra je, mít sebedisciplínu.


                Dalším poznávacím znamením je postoj. Kdysi jsem na jednom ze seminářů na osobní rozvoj slyšela fakt, že postoj je 95% úspěchu. Myslím si, že toto tvrzení je pravdivé. Člověk by se neměl pouze jako leadr chovat, ale měl by tak také vypadat. Lidé by od pohledu měli vidět, že je to schopný člověk, kterého se nemusí bát následovat. Měl by umět vysvětlit, proč je přínosné jít v jeho šlépějích, uznat svou hodnotu, ale na druhou stranu se nijak nenadřazovat, nepovyšovat nad ostatní. I on se totiž musel k tomu všemu propracovat, člověku tento dar, být leadrem, jen tak nespadne do klína. Člověk se musí změnit. Musí změnit své chování v takové, které je hodné následování. Měl by být vzorem a inspirací pro ostatní. Vše ale na základě činů a aktivity, nikoliv díky tlachání o tom, že takový je. Člověk to musí vidět, aby uvěřil, stejně jako nevěřící Tomáš v Novém zákoně.

                Je zajímavé, že spousta lidí je svým chováním příkladem a inspirací pro ostatní. Nemusí to být pouze lidé na úrovni práce, setkáme se s nimi také v rodinách, ve školách a různých zájmových aktivitách. Jsou to přesně ti lidé, kteří jsou natolik pokorní, aby se povyšovali nad ostatní. Pouze předávají nadšení a radost na ostatní. Dělají vše s chutí a především s odhodláním. Dokáží nadchnout, povzbudit druhé, pomoci, aniž by za to cokoliv požadovali. Přesně tito lidé jsou jistými drahokamy společnosti. Co je ještě zajímavější, nemusí se jimi nazývat. Mají to v sobě. Nepotřebují si nic dokazovat tím, že o sobě budou říkat: „Jsem leadr.“ Oni jimi prostě jsou.



                Je opravdu spousta vlastností, které by správný leadr měl mít, aby se jím právem mohl nazývat. Proto je tolik knih o osobním rozvoji, leadrshipu. Kdo si tyto vlastnosti osvojí, ať už cíleně či nevědomky, je na dobré cestě k úspěchu. Ten pro každého znamená něco jiného. Někdo jej považuje za schopnost vést druhé v práci, v rodině, ve škole. Někdo jiný úspěch považuje za chuť pravidelně cvičit a zdravě jíst. Jedno je ale jisté, chce-li toho člověk dosáhnout, musí nejprve začít u sebe, aby to mělo ten správný efekt. Každý dům potřebuje pevné základy. Proto se nebojme a pracujme na sobě. Výsledek za to opravdu stojí! 


V.M.

neděle 5. dubna 2015

Snít nebo žít? S láskou.

Ten pocit, kdy se těšíte na osobu, kterou milujete a udělal byste pro ni téměř cokoliv, je nepopsatelný. Člověk v myšlenkách lítá v oblacích, představuje si společné chvíle, sní o všem možném i zdánlivě nemožném. Má pocit, jako by se mu srdce mělo rozletět na všechny strany, protože se nemůže dočkat, až svoji milovanou polovičku spatří, bude ji držet za ruku, objímat, hladit, líbat, dlouze se jí dívat do očí. Zní to sentimentálně? Možná ano. Na druhou stranu je to něco, co každý potřebuje. Člověk od přírody potřebuje cítit blízkost své milované osoby, vědět, že se s ní může podělit o všechny radosti a strasti dne, že spolu mohou rozkvétat i vzájemně se podpírat. Říct si vše, co má člověk právě na jazyku, jednoduše spolu žít.


Krásný to pocit, blažené ty chvíle, bez kterých by si romantikové nedokázali život představit. Žijí z nich, je to pro ně něco jako denní chléb. Pocit, kdy se nechávají unášet představami o životě se svojí drahou polovičkou. Zní to opravdu pohádkově, žít si ve svém dokonalém světě. Ale nedělejme si iluze, realita je jiná. Člověk své nádherné sny potřebuje především uskutečňovat. I kdyby neměly být tak dokonalé, jako ve snech, vždy se vyplatí udělat něco pro realizaci. Jestliže se člověk většinu času zabývá chtě nechtě pouhými představami na úkor akce, je o to těžší se reálných chvil vzdát. Člověku puká srdce, když se musí loučit se svojí milovanou polovičkou, svým pokladem, který třeba na další 2 týdny neuvidí. Kolikrát to raději ani nedává najevo. Proč? Protože by to bylo ještě těžší. Odloučit se.


Nyní se dostáváme k jedné z nejtěžších otázek, které znám. Je vztah na dálku obětí nebo přínosem pro vztah? Neustále zažíváte ten neskutečně tíživý pocit z odloučení, pocit, kdy vám ten druhý neskutečně chybí a vy s tím nic nemůžete udělat, nanejvýš se vybrečet do polštáře. Pocit, kdy vás stále něco nebo někdo nahlodává, zda vám to stojí za to, takto se stále trápit, nemít vedle sebe toho pravého, komu se můžete z očí do očí svěřit se vším, co vám leží na srdci. Na druhou je to největší důkaz lásky, jaký osobně znám. Neustále prověřujete svoji trpělivost, odhodlání být s druhým i bez jeho přítomnosti, vzájemnou lásku. Více si vážíte společně prožitých chvil, kdy můžete dělat cokoliv a jste v sedmém nebi, protože jste s ní. S vaší láskou. Tyto chvíle vás dokáží nabít energií natolik, že z ní dokážete žít třeba celé 2 týdny.


Proto si myslím, že vztah na dálku je to nejvíc, co dokáže prohloubit a prověřit vzájemný vztah dvou lidí. Ovšem za předpokladu, pokud oba směřují na společnou cestu. Ať už společné bydlení nebo život jako takový. Jistě mi dáte za pravdu, že vztah na dálku nejde mít navěky. Člověk je schopen snít opravdu dlouho, ale ne věčně. Musí především žít. Se svojí láskou!


"Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život."
John Lennon

V.M.