pátek 10. července 2015

Být sám (se) sebou


Když v týdnu jeden z mých nejbližších poznamenal, že mnoho času tráví staráním se sám o sebe, říkal to s jistým negativním podtextem, jako by se za to styděl. V tu chvíli jsem se musela zastavit a zeptat se sama sebe, jak moc důležité je v prvé řadě starat se o sebe a poté až o druhé? Jak moc velkou váhu bychom tomu měli dávat? Po krátkém přemýšlení jsem dospěla k názoru, že je to nesmírně důležité a prospěšné nejenom pro nás, ale i pro lidi kolem.

Každý den jsme obklopeni spoustou lidí. S kým ale trávíme nejvíce času, ve dne i v noci, jsme my sami. Proto bychom neměli opomíjet čas věnovaný péči o své tělo i mysl. Opravdu velká síla a energie se skrývá právě v tom, jak vnímáme sami sebe, jaký máme k sobě vztah. To všechno se potom přenáší na ostatní. Je tedy nejenom v našem, ale i v zájmu ostatních, abychom se naučili mít čas jenom na sebe, na uvědomění si svého bytí, svých hodnot, svého těla, čas na zregenerování.


Čas, kdy se věnujeme činnostem, které nám připomínají, proč jsme pro svět tak zajímaví a jedineční. Čas, kdy se věnujeme sportu, kreslení či jakékoliv jiné tvorbě, nebo hýčkání se. Čas, kdy se prostě máme rádi a jsme vděční za to, jací jsme. Netvrdím, že bychom neměli usilovat o to být lepší, ale neměli bychom zapomínat na to se pochválit, nejenom se stále za něčím hnát. To bychom se potom mohli jednou dočista uhnat a ze života bychom neměli nic.

Lidé kolem nás naši spokojenost, radost z nás samých, vycítí a uvítají. Každý je zajisté rád, když může trávit čas s člověkem, který září, nestěžuje si, ale naopak inspiruje ostatní k tomu být vděčný za každý den, který může prožít. Je to dar, umět si toto všechno uvědomovat.

John Gray ve své knize Ohnivá Venuše, studený Mars píše, že by člověk neměl být spokojený jenom na základě vztahu, ale neměl by také zapomínat na ostatní lidi a aktivity, které ho činí šťastným. Partner by měl být zodpovědný pouze za desetinu naší celkové spokojenosti. V první chvíli jsem to nechápala, ale pak jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Jestliže nás partner např. něčím zklame, nepotěší, nemusí to nutně znamenat konec světa, neboť ostatních 9/10 to může nahradit a my se tak můžeme snáze přese všechno lépe přenést a neobviňovat naši drahou polovičku z naší nespokojenosti. Můžeme si totiž za to v podstatě sami, že se moc upínáme na jednu jedinou věc.




Snažme se mít vše v rovnováze. Čas, který věnujeme nejprve sami sobě (ať už po fyzické či duchovní stránce), tak lidem, na kterých nám záleží, a činnostem, které milujeme. I kdyby některá z těchto části někdy převažovala, nebude to mít takové následky, jako kdybychom se zaměřili pouze na jednu jedinou věc či osobu. Nezapomínejme na to, kým jsme. To, proč nás ostatní mají rádi. To, co nás dělá takové, jakými jsme. Věnujme se tomu a prohlubujme to, ať je to cokoliv. Jestliže nás to naplňuje, vždy to bude mít pro nás pro všechny přínos. Budeme díky tomu všichni spokojenější. Po tom touží každý, není-liž pravda? :) 


V.M.