středa 9. března 2016



Děkuji Ti! Promiň.
Slova, která zachrání svět.


Během celého dne řešíme spoustu situací, které vyžadují rychlé rozhodování, naši plnou pozornost. Člověk si pak připadá jako stroj, který pouze plní dané úkoly. Nic víc, nic míň. Co kdybychom ovšem do každé situace zapojili více vděčnosti a pokory vůči druhému?

Již několikrát jsem četla v různých příspěvcích, že by člověk neměl soudit druhého, protože nezná jeho příběh, jeho radosti a strasti. Neví, proč v danou chvíli takto jedná. Tato myšlenka má opravdu hloubku. Jak by bylo krásné, kdyby si lidé projevovali úctu, vděk, pokoru během celého dne. Ne jenom v situacích, kdy od druhého něco žádáme.


"Dřív,než mě budeš soudit, obuj si moje boty a projdi moji cestu, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest,projdi roky, které jsem prošel já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopl já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já! A až potom můžeš soudit moje chování."


Děkuji Ti! Jak to polechtává naše ego, když to od někoho uslyšíme. Připomíná nám to, že máme hodnotu. Že jsme schopní lidé, ne sobci, ale že se upřímně zajímáme o druhé a rádi jim projevujeme laskavost, podáváme pomocnou ruku, když ji potřebují. Slovo děkuji nám neustále připomíná, že jsme lidé, kteří mají srdce.

Projev vděčnosti vůči druhým nám pomáhá ve více ohledech. Ten, kdo to od nás slyší, ví, že nám na něm záleží, má pro nás jistou váhu. Stojí nám za to říct mu, děkuji. Vážím si toho, co pro mě děláš. Jsi pro mě důležitý a jsem ti za to vděčný. Děkujme za vše, zač můžeme. Nic v životě není samozřejmostí. Važme si toho, co máme.  Vděk v nás ukotví sílu toho, že víme, že je to pro nás dar. Ať už se jedná o lidi a naše blízké, či zdraví, práci, hojnost, krásný den. Vděk posiluje náš charakter. Stáváme se díky tomu moudřejší, nebereme věci pouze lehkovážně. Kolikrát si říkám, jak je škoda, že se mnohdy ve velkém vyzdvihují dobré vlastnosti lidí pouze na jejich pohřbech. Proč si to lidé neříkají navzájem již během svého života? Proč lidé čekají na to, až něco nebo někoho ztratí?
Člověk je bytost chybující. Každý dělá omyly. Občas řekneme něco, čeho následně litujeme. Máme však tu nenahraditelnou příležitost říct: promiň, mrzí mě to. Je to slovo, které nás dělá pokornými. Dáváme tím najevo, že se nepovyšujeme nad ostatní. Víme o svých chybách, o tom, co jsme udělali ne tak, jak bychom měli. Jsme však dostatečně silní na to, abychom tyto nedostatky připustili a upřímně se druhému omluvili. Umět se omluvit, připustit, že jsem udělal něco špatně, je v každém vztahu velice důležité. Ne každý dokáže být natolik pokorný, aby se dokázal podívat člověku s upřímným pohledem do očí a říci: mrzí mě to, omlouvám se ti, je to moje chyba. Je to věc, kterou se většina z nás učí celý život. Nést zodpovědnost za to, co uděláme nebo řekneme.

Buďme tedy k sobě laskaví, pokorní, ohleduplní a lidští. Projevujme si lásku během každého všedního dne, ne jenom o Vánocích a na den sv. Valentýna. Příležitostí máme spoustu. Nejde o to být milí pouze na ty, kteří jsou nám blízcí, ale i na druhé, se kterými přicházíme dennodenně do styku. Naše vlídné jednání může druhým zvednout náladu, pomoct uvědomovat si svoji hodnotu a to, že si každý zaslouží projev úcty. Každý jsme lidskou bytostí, pamatujme na to.


V.M.

pondělí 7. března 2016


Co je v životě správné?


Občas se dostaneme do situací, které naprosto nechápeme. Jsme zmatení z toho, proč se dějí určité věci právě teď. Proč vše nemůže jít podle toho, jak jsme si to předem naplánovali a očekávali, že to tak opravdu bude. Čekali jsme, že naše předem připravená cesta je ta správná a cokoliv, co uděláme jinak, je špatně. Je ovšem klíčové položit si základní otázku. Je vhodné říkat, že je něco v životě správné?

Během posledních pár dní docházím k názoru, že tomu tak opravdu není. V danou chvíli nemůžeme rozeznat, zda to, co se nyní děje, je opravdu správné. Zjistíme to s odstupem času. Proto bychom se neměli bát důvěřovat svým rozhodnutím a volbám, pro které jsme se jednu chvíli rozhodli a v druhé ji nechápeme a vyčítáme si to. Všechno to, na co jsme v životě kývli, to, na jakou cestu jsme se dali, má v našem životě význam a svůj jistý smysl. Byť nám to mnohdy může připadat naprosto nelogické.
 

Představme si život, který by byl bez jakéhokoliv narušení, změn, těžkých rozhodnutí a výzev. Byl by jednoduše monotónní. Ale copak člověk od své přirozenosti touží po klidném žití bez jakéhokoliv zpestření? Ne. Člověk potřebuje akci, zdokonalování se, poznávání nových věcí. Když se podíváme kolem sebe, vše je stále v pohybu a neustále se vyvíjí. Stromy nezůstávají po celý rok obsypané listím, jahody zde nerostou po celý rok. Vše má svůj čas.  Bez důkladné přípravy a práce kolem setí bychom nemohli sklízet kvalitní a hojnou úrodu.

Nebraňme se tedy činnostem, které vyžadují naše úsilí, ať už je v jakékoliv podobě. Jednoduše naslouchejme našemu instinktu a zpětně se ho nesnažme měnit, důvěřujme mu. Nechme se životem nést. Do cesty nám přijdou přesně ty situace, které nám dodají sílu na plnění našich tužeb, přání, vizí. Každý máme cestu jinou. Proto bychom se neměli srovnávat s ostatními. Zaměřme se na sebe a na to, co víme, že je pro nás v životě důležité. Nebojme se pro to udělat maximum. Jestliže máte velké poslání, obrovskou vizi, cesta k jejímu uskutečnění nemůže být jednoduchá. Pak by ztrácela na své hodnotě.

"Jestliže najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede."                                                                                                                    (Arthur Charles Clarke) 

Važme si všech příležitostí, lidí a situací, které nám chodí do cesty. Jsou zde pro naše obohacení. Nesnažme se věci pochopit hned. Není to v naší moci. Dělejme vše co nejlépe a s plným odevzdáním se v tu chvíli, kdy jsme před ni postaveni. Buďme živí a dychtiví po činnostech, které nám dávají růst. Díky nim můžeme dojít k pochopení vlastního života. Pamatujme na to, že správné nebude nikdy nic, pokud neotevřeme svá srdce a nebudeme jim naslouchat.



V.M.